Královna rašelinišť

Ležím a čekám

mezi drnem a zdí statku,

mezi rovinou porostlou vřesem

a skelnými zuby kamení.

Mé tělo bylo slepeckým písmem

pro kradmé doteky:

svítání klopýtala přes mou hlavu

a chladila se mi u nohou,

skrze mé tělo a pleť

prosakování zimy

mě strávilo,

negramotné kořeny

dumaly a umíraly

v dutinách

žaludku i kloubů.

Ležím a čekám

na štěrkovém dně,

rozum se mi kalí,

džbán jiker

pod zemí rozkládá

Sny o jantaru z Baltu.

Rozmáčklé bobule pod nehty,

poklad rozpadávající se

v úlomcích pánve.

Diadém rozežral rez,

drahokamy zapadly

do rašelinové břečky

jako kolo dějin.

Mou šerpou byl černý ledovec

samá vráska, barevné tkaniny

a fénické výšivky

hnily v rozměklých morénách

mých ňader.

Zimní chlad

čenichem fjordů

funěl mi na stehna -

rozmoklé peří, těžké

povijany kravských kůží.

Lebka přezimovala

ve vlhkém hnízdě vlasů.

To uloupili.

Oholili mě

a obnažili rýčem,

jímž kopáč rýpal rašelinu:

znovu mě zahalil

a v horské kotlině pohřbil

s kamenným sloupem

v hlavách i nohách.

Pak ho podplatila hraběnka.

Cop, oslizlou

pupeční šňůru rašeliny,

mi uřízli

a já povstala ze tmy,

zpřerážené kosti, střepy, lebky,

vyrvané stehy, chomáč trávy,

pablesky na břehu.

Seamus Heaney: Přezimování pod širým nebem, přeložil Zdeněk Hron