Krátký komentář ke knize Wilhelma Kloppera Die Kultur als Fehler.

Motto:

Ty, kdo mě čteš, jsi si tak jist, že rozumíš mému jazyku?

Nejdříve bych si dovolil pro ty kteří nenarazili na toto dílo stručně shrnout jeho obsah. Sestává se zhruba ze dvou základních částí, v první autor vykládá koncepci kultury jako omylu v pojetí anglických badatelů Whistla a Sadbotthama, v části druhé potom podrobuje jejich názory kritice a přichází s koncepcí vlastní.
Kultura je zcela nepochybně oním diskurzivním polem na němž probíhají myšlenkové operace archeologie, ať pojaté typologicky anebo jako zkoumání dynamických struktur, obvyklým problémem je však jistá nejasnost tohoto pojmu. Je zcela nepochybné, že definování kultury jako dynamického systému je nepoměrně problematičtější než prosté vyjádření kultury jako souboru artefaktů shodující se jistými deskriptory, kterým přikládáme důležitost, i když je samozřejmě otázka blíží-li se jednodušší definice blíže pravdě.
Nyní máme možnost konfrontace s pojetím radikálně odlišným. Klopper začíná svou práci shrnutím tezí svých anglosaských předchůdců na tomto poli. Jako první ji formuloval antropolog Whistle, který na základě jistých analogií, usuzuje, že každá forma chování, která organismu nevadí, ale nepomáhá mu v přežití je principiálně chybná. Pro evoluci  je jediným kritériem účelnosti chování to, do jaké míry pomáhá takové chování biologicky přežít. Pokud se populace jistého druhu vyznačuje chováním evolučně progresivnějším zajišťuje to tedy zákonitě druhu jeho zachování. Můžeme však sledovat chování, které není biologicky determinováno, avšak z nějakého důvodu došlo k vytvoření konformního vzorce chování, který se v dané skupině ustálil. Tento vzorec mohl mít původně racionální jádro, které však nemělo obecnou platnost v rámci druhu. Takový vzorec můžeme označit jako počátek kultury (protokulturu) jako bezdůvodného adaptačního chování. Whistlovu koncepci nerozvinul antropolog, ale filozof anglické analyticko-logické školy J. Sadbottham. Jeho názory shrnuje autor v kapitole Das Fehlerhafte der Kulturfehlerteorie von Joshua Sadbottham.
Sadbottham hájí tezi, že lidská společenství vytvářejí kulturu na základě omylů, nepochopení a neporozumění. Mores vznikají snahou pochopit mechanismus jevů, který je ovšem vyložen chybně. Nesprávnou klasifikací světa je stvořen totemismus. Nesprávnou generalizací se poté vymezí pojem many a následně absolutna. Lidé vytvářejí hypostaze, tak vznikají představy o bozích, a dopouštějí se plagiátů z čehož pocházejí eklektické spleti mýtů tj. náboženská učení. Tímto z hlediska schopnosti adaptace nedokonalým počínáním chybně interpretují a systematicky zaměňují determinované za nahodilé. Tak dochází k produkci stále většího množství fiktivních bytí, de facto lidé vytvářejí kulturu a přetváří podle ní obraz světa. Potom už se to, co je změtí jeví jako příčinná nutnost.
Teze je dokladována příklady z etnologie. Nejvýznamnější součástí argumentace jsou tabulky Náhoda proti determinismu, zahrnující soupis všech kulturních jevů jejichž výklad je mylný - např. mnohé kultury pokládájí to, že lidé jsou smrtelní za důsledek jisté události - člověk byl původně nesmrtelný, ale pozbyl této vlastnosti trestem za nějaký prohřešek popř. zásahem nějaké zlé moci, nahodilé jako třeba vzhled člověka pak mají za podmíněnou nutnost. (Člověk je stvořen jako obraz božské podoby).
Ve vlastní části díla se Klopper zabývá spíše současností, kde postupy odvozenými z evolucionismu ukazuje na dnes nejobvyklejší funkci kultury jako podmínky zachování aktuálního statu quo, která ospravedlňuje setrvání v tradičním způsobu nazírání věcí. Především však slouží k tomu, aby „proměnila všechny mínus na plus“ a potlačuje všechny nároky, které by člověk mohl adresovat přirodní evoluci ve věci všech tělesných vlastností, které vznikly nahodile a jsou náhodně osudné.
Druhý díl této práce objasňuje, jak je důležitá reálná funkce kultury k budování naší vědeckotechnické civilizace.
Tento text je de facto polemikou s možností pochopit a vysvětlit celý svět. Je možná příznačné, že se takovéto pokusy odehrály především ve sféře literární, za všechny můžeme jmenovat například Finegann´s Wake Jamese Joyce, nebo asi nejrozsáhlejší pokus Gigamesch a Komentář k Gigameschovi Joyceova krajana Patricka Hannahana. Jedním z obvyklých důsledků takovýchto osvícenecko-pozitivistických reziduí je také obecně rozšířená představa jakéhosi kulturního rozhledu, který prý patří k základní výbavě každého vzdělaného individua. Joshua Sadbottham a Wilhelm Klopper nám umožňují pohled z poněkud jiného úhlu. Není už možné popsat vše, ale otázka také je jestli fungují kontextuální definice. Důležitou stránkou tohoto problému je totiž otázka do jaké míry má na naše vnímání světa vliv zpětný efekt našich závěrů o něm. V principu se jedná o jednu z aplikací von Neumannova teorému. Bylo dokázáno, že samotný akt měření ovlivňuje samotné výsledky. Můžeme potom vůbec čekat nějaké alespoň diskurzivní závěry? Zvláště když se ukazuje, že pro popis otevřených systémů a jejich modelování neplatí navyklá kauzální logika. To znamená, že na základě dat ovlivněných měřením se použitím ne vždy adekvátních metod vyvozuje obraz skutečnosti jemuž jsou nevyhovující data dodatečně přizpůsobována pokud nejsou přímo ignorována.